Jak rozdělat oheň
Příprava ohniště
Nejprve je třeba připravit ohniště tak, aby oheň byl chráněn před větrem a
nehrozilo nebezpečí požáru. Nejlépe je využít již hotové ohniště.
Připravujeme-li nové, vybereme místo s ohledem na směr a sílu větru. Čím
silnější vítr, tím chráněnější místo. Vyrýpneme drn a dáme ho stranou, abychom
mohli ohniště zahladit. Ohniště nesmí být moc hluboké, oheň pak špatně hoří.
Přítomnost rašeliny, lesní hrabanky nebo starých kořínků stromů zvyšuje
nebezpečí požáru, oheň proto raději uděláme jinde. Viděl jsem oheň, který skrytě
prodoutnal několik metrů a po dvou dnech se dostal na povrch. Obložení kameny
funguje jako vymezení plochy ohniště. Zvláště suchá tráva může přenést oheň v
mžiku na velké vzdálenosti. Je-li sníh, který nejde odhrabat, je třeba připravit
dostatečně silný dřevěný rošt, aby se oheň neutopil ve vodě.
Potřeby k zapálení ohně
K zapálení potřebujeme sirky, zapalovač či nouzové prostředky. Ve větru
pomůže zapálit více sirek najednou. Pokusy křesání pazourkem o kovovou ocílku či
rozdělávání ohně třením dřev jsou bez předchozích zkušeností nepoužitelné a jsou
jen ztrátou času.Jakousi šanci má snad jen dobrá lupa, pokud svítí slunce dost
vysoko. Při nouzovém použití lihu, benzínu či petroleje postupujeme s nejvyšší
opatrností.
Materiál na podpal
Na podpal je dobrá suchá tráva,nebo seno Nejlepší jsou suché smrkové větvičky,
které pod hustými smrky zůstávají použitelné i dlouho po začátku deště a po něm
jako první osychají. Ve vlhku a je-li námraza použijeme třísky nařezané nožem z
co nejsušší větve nebo podpalovač s třískami, které jsou ponechány nedoříznuté.
Březová kůra opravdu hoří i mírně vlhká, jen bývá problém najít padlý strom
právě ve chvíli, kdy kůru potřebujeme. Mimo přírodní materiály je vhodný suchý
papír, zapalovač či svíčka, ale i tak potřebujeme chvojí nebo třísky.
Dřevo na topení
Na přikládání jsou ideální suché větve ležící pod stromy. Jehličnaté dřevo
rychleji hoří, létají od něj ale uhlíky (smrk, modřín) a je často smolnaté,
takže více špiní nádobí (borovice). Odletující uhlíky jsou nebezpečné pro
všechny syntetické tkaniny, propálí ve vteřině bundu za několik tisíc korun a v
karimatce udělají dutinu až nečekaně velkou. Listnaté dřevo hoří vyrovnaněji,
dává větší žár (především tvrdé dřevo), uhlíky od něj nelétají. Je-li po dešti
vlhko, je vhodnější rozštípat větší větve, uvnitř je dřevo suché.
Zapálení ohně
Máme-li vše připraveno, můžeme oheň zapálit. Na suchý podpal narovnáme poměrně
hustě třísky nebo chvojí a zapálíme z návětrné strany, kde jsme nechali otvor
pro přístup k podpalu. Při rozhořívání se do ohně nestrká a přikládá se velmi
opatrně, protože malý plamínek snadno zhasne. Větvičky chvojí je nutné předem
rozlámat na kousky, jsou-li jen nalomené, teplem se narovnají a začínající oheň
udusí. Foukání či vítr při rozhořívání spíše uškodí, je-li příliš silný vítr,
musíme oheň zakrýt. Po rozhoření opatrně přikládáme větší suché větve nebo
štěpiny rovnané do pyramidy, která se nejsnadněji rozhořívá.
Zahlazení ohniště
Zahlazení ohniště je věcí ohleduplnosti k přírodě. Ohniště (i vyhaslé) vždy
důkladně zalijeme vodou. Popel i samotné ohniště musí být spolehlivě prosáklé
vodou, včetně okolní hlíny. Stálé ohniště samozřejmě není třeba zahlazovat.
|
|